Česko i Mexiko slaví své revoluce téměř ve stejný den. V čem ale byly odlišné?

Přelom do druhé poloviny listopadu je pro Českou republiku a Mexiko důležitou připomínkou historických událostí. Obě země si totiž připomínají revoluce, které navždy změnily směřování státu a ukončily autoritářský režim. Zatímco však v Česku šlo o „sametovou“ revoluci bez krve, v Mexiku se uvádí až přes milion obětí.

Ač se to nemusí vůbec zdát, Česká republika a Mexiko mají mnohé zajímavé paralely. Jedním z pojítek mezi dvěma vzdálenými zeměmi je například prezident Tomáš Garrigue Masaryk, jenž se za vlády prezidenta Lázaro Cárdenase těšil u Mexičanů značné oblibě. V hlavním městě Ciudad de México má zakladatel Československa vlastní sochu a je po něm pojmenovaná i jedna z nejdůležitějších tříd metropole. Ale to není všechno. V listopadu například obě země vzpomínají na revoluce, které navždy změnily jejich směřování.

Dlouhotrvající krveprolití a boje

Psal se rok 1910 a u moci se v Mexiku už přes 30 let držel jediný muž – prezident Porfírio Díaz. Mexická střední třída delší dobu nesla nelibě jeho náklonnost k bohaté vrstvě, a zejména diktátorské manýry, mezi nimi třeba neustálé natahování mandátu.

Poslední kapkou bylo, když v roce 1910 na poslední chvíli porušil svůj slib znovu již do prezidentského křesla nekandidovat. V předvečer volebního klání navíc nechal zatknout svého nadějného protikandidáta Francisca Madera. Následně sám sebe opět prohlásil za vítěze voleb. Mezi obyvateli to začalo vřít.

V reakci na další uzmutí moci se v různých částech země utvořilo několik revolucionářských hnutí pod vedením jmen, jež známe z dějepisu dodnes: Venustiano Carranza, Álvaro Obregón, Francisco „Pancho“ Villa či Emiliano Zapata. 20. listopadu vyhlásila opozice povstání, jehož cílem bylo odstavit Díaze od moci. Do jeho čela se postavil Francisco Madero.

Stačilo pár měsíců, aby revoluční síly zvítězily a Madero byl na podzim roku 1911 prohlášen prezidentem. Problém nastal, když se v následujících letech jednotlivé odbojové skupiny začaly hašteřit mezi sebou. Do mexických událostí se k tomu začaly vměšovat ještě USA a oheň byl na střeše. V následující dekádě padli násilnou smrtí jak Madero (1913), tak později Emiliano Zapata (1919) a Pancho Villa (1923). Krvavé boje vyústily v přijetí ústavy v roce 1917 a prezidentem se stal Venustiano Carranza.

Střety plné převratů a konfrontací ale pokračovaly i po celá 20. léta minulého století, a stabilizovalo je až založení Národní revoluční strany v roce 1929.

Sametové demonstrace

Rovněž v tehdejším Československu vedla k „revoluci“ dlouhodobá nespokojenost obyvatelstva s autoritářským režimem Komunistické strany Československa. Pod její nadvládou panovala v zemi nesvoboda, docházelo k politickým procesům, perzekucím, lidé prakticky nemohli vycestovat ze země, odpůrcům režimu nebylo umožněno studovat či pracovat v jejich oboru, vládní strana zabavovala majetky a od roku 1948 měla – i díky nesvobodným volbám – de facto neomezenou moc.

V průběhu let došlo k několika vlnám mezi mírnějším a tvrdším režimem. K nejdrsnějším obdobím patřila 50. léta, kdy docházelo k častým politickým procesům a likvidaci opozice. Naopak v 60. letech došlo k rozvolnění, které vrcholilo obdobím Pražského jara v roce 1968.

V té době ale přílišnou „liberálnost“ utnuly „spřátelené armády“ Sovětského svazu, které v srpnu 1968 vtrhly do země a začala více než dvacet let trvající okupace.

Následovaly drsné roky plné nesvobody, čistek, zastrašování, kontrol, cenzury, ale také emigrací a formování opozice – například Charty 77. V 80. letech tlak společnosti stoupal, k tomu se přidávaly i ekonomické problémy. Propaganda komunistů začala dostávat trhliny a naopak opoziční síly byly čím dál slyšitelnější.

Nespokojenost eskalovala v roce 1989. Za počátek revoluce je považován 17. listopad, kdy studenti v Praze na Národní třídě uspořádali pietní akci k Mezinárodnímu dni studentstva. Byli ale brutálně potlačeni bezpečnostními složkami. Následně se po celé zemi rozlily protesty. Přišla generální stávka a další dílčí masové akce, které vedly k tomu, že prezident Gustáv Husák 10. prosince 1989 abdikoval a 29. prosince se stal prezidentem jeden z hlavních představitelů opozice, Václav Havel.

Dva zcela odlišné převraty

Jak je vidět, v případě mexické revoluce se jednalo o dlouhé dekády plné bojů a násilných politických převratů, které vedly od nespokojenosti s dlouholetým autoritářským panovníkem přes spory mezi revolučními vůdci až ke konečnému konsenzu.

V tehdejším Československu byl samotný pád autoritářského režimu daleko rychlejší a také bez obětí – proto si vysloužil pojem Sametová revoluce. Předcházela mu však desetiletí tyranie a okupace, které si oběti vyžádaly.

V obou případech vedly převraty ke shození autoritářů a nastolení moderních režimů, jež předznamenaly současnou podobu dnešních dvou států. V případě Československa navíc došlo k rozdělení na dvě země: Česko a Slovensko.

Ať už pro Mexiko, tak Česko (respektive Slovensko) patří revoluční události k zásadním historickým milníkům a jako na takové se na ně taky vzpomíná.

V ČR spíše politické události, v Mexiku tradičnější

Současné Mexiko přece jen více propisuje svou historii a folklór do oslav významných momentů své historie než Česká republika. Mnohem výraznější napojení na národní hodnoty má za výsledek, že se lidé daleko více hlásí k tradicím, a tak se také připomínají historické události s větším akcentem na národní sebeurčení.

Výročí revoluce, od které už uplynulo přes sto let, si sice lidé nepřipomínají tak bujaře a velkolepě jako například zářijový Den nezávislosti, přesto se v některých místech slaví.

V České republice bývá svátek 17. listopadu důvodem k připomínání si vážnosti politických změn a toho, že svoboda není zadarmo. Bývá zpravidla příležitostí k pořádání politicky motivovaných mítinků nebo demonstrací. Příliš veselí se s tímto svátkem však nepojí, spíš jde o politické půtky a varování před nebezpečím zprava i zleva.

Jak si připomenout revoluci?

Ať už se vás víc dotýká ta Sametová, nebo naopak ta Mexická revoluce, obojí stojí za to si v těchto dnech připomenout. Nezáleží na tom, zda v rodinném kruhu, mezi přáteli, uprostřed vzpomínkových akcí či demonstrací, ale je potřeba na tyto události nezapomínat a vážit si jejich odkazu.

Pokud byste tak chtěli učinit skutečně autenticky, můžete zavítat do Las Adelitas – ostatně právě statečné revolucionářky, zvané Adelitas, byly nedílnou součástí mexických revolučních bojů. Zásadní milník mexické (ale i té české) historie můžete oslavit třeba některým z tradičních mexických pokrmů a zapít klidně českým pivem. Anebo raději tequilou?